Místo: Botswana, 80 km severně od Okavanga. Počasí:konec období sucha. Hlavní aktéři: slon africký, smečka lvů, desítky supů, několik čápů marabu, hyení hlasy, šakal čabrakový, vytrvalý fotograf.

Botswana a Zimbabwe jsou jedny z mála afrických zemí, kde ještě můžeme vidět relativně nedotčená místa divoké přírody v její téměř původní podobě. Těchto míst ovšem velice rychle ubývá i tam, a tak pokud chce člověk na vlastní kůži zažít ten pocit z divoké Afriky, který zná jen zprostředkovaně z knih nebo filmů, musí vyrazit na safari do Afriky co nejdřív, dokud i tato místa nebudou zničena nebo okupována zástupy turistů.

Známé parky nebo opravdová divočina?

Velice rád navštěvuji odlehlá a turisty nevyhledávaná místa. Navštěvování těchto míst, má ovšem i svoje nevýhody, zvlášť pro fotografa. Ten má sice mnohem větší šanci vyfotit zvíře bez dotírajících turistů, ale zvířata žijící v těchto oblastech jsou plachá a je mnohem obtížnější je najít, než zvířata v turisticky oblíbených parcích nebo dokonce v soukromých rezervacích. Kdo chce vidět a vyfotit co nejvíce druhů zvířat v co možná nejkratší době, nemá na výběr a musí navštívit oblíbenou rezervaci nebo park, kde má vše jako na dlani. Mně na tomto druhu focení chybí ovšem opravdovost a pocit, že nevidíte divoké zvíře, i když to lidé často tvrdí. Zvířata jsou místy na lidi tak zvyklá, že je velice jednoduché je vyfotit nebo najít a člověk tak necítí tu touhu a chuť po dobrodružství, které nabízí právě odlehlá místa. 

Voda jazýčkem na vahách mezi životem a smrtí

Určitě si spousta z Vás řekne jak je možné, že i tak velký savec jako je slon, se nedožije zaslouženého stáří. Nejčastější příčinou sloní smrti je samozřejmě člověk, který slony zabíjí z mnoha důvodů ať už přímo, například kvůli klům nebo nepřímo tím, že jim zabírá jejich životní prostor. Dalším problémem je mimo jiné i jeho velikost a s tím spojené problémy s vyhledáváním vody a žrádla. Sloni jsou v některých oblastech častou obětí dlouhých období sucha, protože k životu potřebují oproti jiným zvířatům obrovské množství potravy a vody. Podle silně se různících zdrojů, vypije velký sloní samec denně až 200 litrů vody a sežere až 250kg rostlinné potravy.

Představte si jen to množství vody, které denně vypije například cca 30 000 slonů, žijících v některých parcích. I když toto číslo zprůměrujeme na jedno zvíře jen na 100 litrů denně, dostaneme se na 3 miliony litrů vody denně a to vše v jednom parku, velikosti necelé Moravy. Pro každé zvíře je toto období zkouškou jeho zdraví a celkové odolnosti. Konkrétně pro slony je velice obtížné toto období ve zdraví přežít, protože žhavé africké slunce silně zvýrazní každou slabost a tak přežijí opravdu jen ti nejsilnější. Kdo zná vyprahlé africké savany, dovede si představit, jak je obtížné najít vodu a přesto to sloni umí. Mají vynikající čich a vodu cítí na několik kilometrů. Při vyhledávání vody využívají i svoji „sloní“ paměť. Tady ovšem poslední dobou naráží na problémy, které jim opět způsobujeme my, lidé. V důsledku toho, že zabíjíme samozřejmě co největší zvířata, která jsou logicky nejstarší, připravujeme slony o vůdčí jedince, kteří znali prastaré stezky k vodě, které využívali jejich rodiče. Samozřejmě jako spousta věcí ve sloním životě, se tohle předává z generace na generaci, a když pamětníky vyzabíjíme, je všem jasné, že jde o nenahraditelnou ztrátu.

Kdo dřív přijde, ten dřív mele

Je velice zajímavé pozorovat jak rychle je mrtvola objevena jinými zvířaty a jak rychle téměř celá zmizí v jejich žaludcích. Zde je dobré připomenout, že ačkoli se chování různých druhů zvířat řídí určitými pravidly, tak samozřejmě tato pravidla neplatí vždy a za všech okolností stejně. Zvířata nejsou stroje a mají stejně jako my svoje pocity a nálady a tak jejich chování ovlivňuje spousta věcí. Byl jsem u několika sloních kadáverů a pokaždé se stejný druh zvířat choval jinak, což jednoznačně potvrzuje, že zvířata jsou individuality. Supové jsou opravdoví vládci afrického nebe. Jako jedni z největších létajících ptáků Afriky mají z výšky obrovský přehled o tom, co se pod nimi děje. Využívají svých obrovských křídel k téměř bezpracnému plachtění.

Vznáší se v několikakilometrových výškách a vynikajícím zrakem vyhledávají nějakou mršinu. Jakmile jeden z nich nějakou objeví, začne se k ní snášet a to způsobí řetězovou reakci. Samozřejmě všichni supi v dohledu na tento signál reagují a jeden po druhém se plachtivým letem slétávají k mršině ze vzdálenosti až 100 kilometrů. To je jedna z výhod, proč tito ptáci létají jeden druhému na dohled. Podle posledních výzkumů se při vyhledávání orientují i čichem. Zatím se ovšem neví, jak důležitou úlohu hraje u supů právě čich. Zjistilo se, že ptačí čich je mnohem lepší, než se dříve věřilo. Tahle akce ovšem neujde ani jiným masožravcům, kteří se mršinami živí nebo se na nich přiživují. Ukazují nám tak, že umí chytře využít ve svůj prospěch chování zvířete jiného druhu. Hyeny jsou specialisté na sledování chování jiných druhů zvířat a vědomě pozorují supy, lvy nebo například i levharty a správně předpokládají, že by se u těchto zvířat mohly přiživit buď na úlovku, nebo na mršině. Pořadí v jakém se zvířata obvykle dostávají k mršině je následující. Jako první přilétají supové a jiní ptáci, převážně čápi marabu. Teprve další v pořadí jsou známí likvidátoři mrtvých zvířat hyeny, lvi a šakali. Samozřejmě se tohle může lišit od konkrétních podmínek.

Boj o každé sousto

Kdesi v hloubi pusté severozápadní části Botswany právě dodýchal mladý sloní samec. Kolem jeho mrtvoly se velice brzy rozpoutá boj o to, kdo z mrchožroutů pro sebe dokáže urvat co největší část z jeho obrovského těla a nakrmit z něj svoje žaludky anebo žaludky vlastních mláďat. Pojďme se společně podívat na to, jak dokáže jeden právě vyhaslý život ovlivnit a v podstatě i zachránit životy jiných zvířat, kteří se na jeho mršině přiživují.

V právě končícím období sucha, má pro každého masožravce mrtvé sloní tělo obrovskou cenu a může je tak dělit od hranice života a smrti, která je v divočině velice tenká. Tentokrát sice supi objevili tělo mrtvého slona jako první, ale k mrtvole se nepřibližovali. Možná i proto, že tohoto slona už několik dní sledovali lvi. Slon naposledy vydechl někdy k večeru a tak jsem čekal, že se do něho lvi hned pustí. Lvi mu ale nevěnovali pozornost a jen si několik desítek metrů opodál lehli a mršinu hlídali. Během necelé hodiny se začalo stmívat a z dálky se k nám nesl silný hyení chechot. Samozřejmě jsem dostal radost a čekal jsem, že se dočkáme nějakého souboje o potravu mezi lvy a hyenami, protože vždycky když se u mršiny setkají hyeny se lvy, tak vypukne boj o každé sousto a není vůbec pravidlem, že musí zvítězit několikanásobně větší lvi. Pokud totiž mají hyeny početní převahu cca 1:3 a mezi lvy se nenachází dospělí samci, tak ve většině případů lvy od kořisti vyženou. Hyeny ale byly jen slyšet a ani v průběhu příštích dnů se vůbec neukázaly. Pravděpodobně se krmily pouze v noci, protože jsme je ani jeden den neviděli, přitom potkat hyenu je v Africe zcela běžné. Slyšeli jsme tak několik dní pouze jejich hlasy, které krásně dotvářely atmosféru divoké Afriky u mrtvého slona.

Supové přicházejí na scénu

Druhý den ráno měl slon sežranou půlku chobotu, pravděpodobně od hyen, protože lvi se před námi chobotu za několik dní ani netkli a šakali byli v okolí pouze 2. Kus chobotu, který zmizel, by tito prckové nesnědli ani za několik dní.

Hned časně ráno po našem příjezdu jsem si všiml, že na okolních stromech se vyhřívalo několik desítek supů, kteří zatím čekali na svoji příležitost, protože i při požírání mršiny platí právo silnějšího a slona právě ožírali lvi. Sloní kůže je sice citlivá, ale je silná až 2,5cm a tak je i pro lva obtížné ji prokousnout. Lvi proto začínají žrát slona na místech, kde je slabá kůže. Například u konečníku, u pupku nebo za ušima. Lvi se vždycky nažrali, lehli opodál a hlídali mrtvolu před supy. Je zajímavé, že jim občas nevadila přítomnost malého šakala, který se pro sebe snažil ukrást malé sousto. Pokaždé když se přiblížili supové, zvedla se jedna lvice a jeden ze samců (právě jim začínaly líbánky) a supy okamžitě odehnali.

Supové dostali příležitost až když se „milenci“ vzdálili. V tom okamžiku jich bylo u sloních střev asi deset a začali se neřízeně rvát o každý kousek vnitřností. Bylo jim přitom jedno, jestli polykají prázdná střeva nebo jejich rostlinný obsah. Lvice ale byla i přes příslovečnou lví lenost ochotna bránit svoji „kořist“ i ze vzdálenosti skoro 200 metrů a tak to supi měli opravdu těžké. Setkal jsem se poprvé s takovou zavilostí, kdy lev odháněl od mršiny supy. Ostatním lvím samcům ze smečky ovšem nikdo nevadil. Nacpali si jen svoje břicha a lehli si kousek dál do stínu, kde spokojeně trávili sloní maso a každých pár hodin se přišli podívat, jestli náhodou není na slonovi něco nového nebo lepšího a kousek zase užrali.

Odpoledne se začali z nebe snášet desítky dalších supů a s nimi i čápi marabu, kteří si ihned zjednali díky své velikosti mezi supy svoje místo. Chytře se nezapojovali do boje, který supy ovládal a sledovali ty jedince, kteří vytáhli z břišní dutiny něco velkého a v poklidu je o to obrali. Supů neustále přibývalo a tak i supové, kteří posedávali do této doby pouze na okolních stromech, si dodali odvahy a letěli si vzít svůj podíl z kořisti. Od této chvíle to byl ovšem urputný boj o každé sousto a během chvilky byl sloní samec bez oka. Celé supí krky mizely v oční dutině, když se snažili svými zobáky najít měkkou tkáň.

Mezi supy samozřejmě také při krmení panuje hierarchie a velcí supi snadno odeženou menší druhy. Jenže malé druhy jako například sup kapucín (Necrosyrtes monachus) kteří jsou velice houževnatí, drzí a rychlí, se právě díky těmto vlastnostem u mršiny prosazují minimálně stejně jako velké druhy. Nažraní ptáci odletěli trávit na stromy nebo se jen odkolébali opodál a sušili si svoje zašpiněné peří. Takto to probíhalo u kadáveru několik dní. Nutno ovšem podotknout, že již druhý den po smrti se slonovi začalo nadouvat břicho a začaly z něj z dutin, které vyklovali supí zobáky unikat silně zapáchající plyny.

Opravdu silný zápach, který se začal kolem šířit, přilákal obrovské spousty velkých masařek, které byly úplně všude. Měli jsme jich plné auto a sedaly si na vše. Tento neustále sílící a nesnesitelný smrad měl ale jednu obrovskou výhodu. I přesto, že jsme byli v turisty nenavštěvované oblasti, se předchozí den večer objevily dvě auta s americkými fotografy. Tito ovšem když ráno přijeli a zjistili, jak se situace kolem slona vyvinula, odjeli a vrátili se kolem oběda. Zápach byl ale pochopitelně ještě silnější a tak sbalili svoje fidlátka a odjeli někam do buše.

Další dny se situace kolem mršiny pořád stejně opakovala. Jen po hyenách nebylo stále ani stopy. Lvi už na supy nereagovali tak agresivně a celá situace se uklidnila, protože už i supové měli sežráno, co se do nich vešlo. Ještě asi dva dny jsme okolí pozorovali a pak jsme odjeli. Sloní tělo je zlikvidováno podle okolností během několika dnů až jednoho týdne. Z mršiny zbudou pouze silné kosti a většina kůže, kterou běžně nežerou ani hyeny. V opravdu krušných časech se může i silná kůže stát potravou a sloní tělo tak asi po 3 týdnech téměř mizí ze světa krom pár silných kostí.

Užitečný i po smrti - kruh se uzavírá

Obrovské sloní tělo sloužící nyní jako potrava pro přežití spousty dalších zvířat má pro mrchožrouty velkou cenu. Díky němu mohla nakrmit sebe a svá mláďata spousta zvířat od šakalů, hyen a lvů až po různé dravé ptáky. Stejně posloužil i tento slon. Bylo mi ctí, že jsem mohl strávit poslední hodiny života jednoho z afrických velikánů v jeho blízkosti a stát se tak na chvíli pozorovatelem koloběhu života a smrti, který právě pro jednoho slona skončil.

Hodovníci ve zkratce

I když se to zdá zvláštní, tak každé zde popisované zvíře má nějaké svoje nej a je jednoznačnou špičkou ve svém biotopu. Je to samozřejmě logické, protože každé zvíře prošlo tisíce let trvajícím přirozeným výběrem, který vyselektoval slabé jedince a umožnil tak vznik opravdu jedinečných tvorů, kteří nás z hlediska schopnosti přežít překonávají téměř ve všech směrech. Jediné co neumí tak dokonale jako my, je ovládnout prostředí ve kterém žijí a vnutit tak ostatním žijícím tvorům svoje myšlenky a názory.

Lev (Panthera leo)

je největší a asi i nejznámější kočkovitá šelma Afriky. Jako jediný z koček vytváří smečky až o 30 členech a žije bohatým sociálním životem. Smečku ovládají většinou 1-4 zkušení samci, kteří můžou i nemusí být příbuzní. Zbytek smečky tvoří téměř výhradně příbuzné lvice s mláďaty. Lví samci smečku ovládají přibližně 2-3 roky nebo do doby, dokud je nevyžene nebo nezabije jiný lví samec v boji. Lvi bojují o svá teritoria, která měří až 400km² a velikost teritoria závisí na několika faktorech, z nichž mezi nejdůležitější patří schopnost lvích samců uhlídat teritorium před jinými samci a samozřejmě počet lví kořisti uvnitř teritoria musí smečku uživit. Samci přichází a odchází a tak kupodivu za vlastníky teritoria se považují lvice, které dědí teritorium z matek na dcery. Nově příchozí samci, kterým se povede zvítězit nad starousedlíky, většinou ihned zabíjí všechna mláďata (infanticida), která ve smečce jsou. Toto jednání se nám může zdát kruté, ale je to naprosto přirozené. Samci totiž zabitím mláďat dosáhnou toho, že jsou lvice schopny se brzy pářit a můžou tak položit základy svého vlastního rodu a zajistí si tak, že budou chránit svoje potomky a ne mláďata cizího lva.

Pokud lvice kojí, nepřijdou do říje a tak by nově příchozí samci mohli čekat třeba i více než rok, než se dostaví říje a v divoké přírodě na tohle není čas. Klidně se totiž může stát, že zítra přijdou silnější samci a nově příchozí vyženou, a proto lvi na nic nečekají. Toto chování je téměř pravidlem. Lvi byli dříve považováni pouze za vynikající lovce a málo se vědělo o tom, že právě lvi jsou velice schopní mrchožrouti a zloději. Existují oblasti, kde lvi a hyeny žijí v těsném sousedství a v téměř otevřené válce. Okrádají o kořist jeden druhého, zabíjí si navzájem mláďata, a pokud je příležitost, tak se zabíjí i sami mezi sebou. Mezi kořist lva patří většina druhů savců od malých hlodavců až po slabší dospělé slony. Dokonce existují oblasti, kde se lvi kvůli nedostatku jiné kořisti specializují na lov největších afrických savců, jakými jsou například až jednu tunu vážící buvoli kaferští nebo sloni. Toto jsou ovšem početné smečky, kterým v daném období a místě nic jiného nezbývá a lvi tak ve většině případů nechávají slony na pokoji. Lvi spolu při lovu dokonale spolupracují a vytváří tak vysoce funkční lovecký tým. Ovšem i tak se lví úspěšnost při lovu v závislosti na konkrétních podmínkách pohybuje mezi 20-40% a nedá se tak srovnat například s mnohem úspěšnějšími psy hyenovými nebo další známou kočkovitou šelmou levhartem.

Slon africký (Loxodonta africana)

je největším suchozemským savcem vůbec. Velcí samci dosahují hmotnosti přes 7 tun, samice jsou mnohem menší, ale i pře tuto skutečnost sloní stáda ovládají samice. Sloni žijí v rodinných skupinách, které se skládají z příbuzných zvířat. Vedou je zkušené slonice, které se spolu s dcerami starají o mláďata. Sloni jsou společenská zvířata a jejich sociální život je velmi komplikovaný a v podstatě velmi podobný našemu lidskému. Mláďata procházejí obdobím hravého dětství, puberty, dospíváním a nakonec zralým stářím úplně stejně jako lidé. Délka věku obou těchto savců je si také velice podobná. Sloni mají také velice vyvinuté komunikační schopnosti, které jsou předmětem několika výzkumů.

Například se dorozumívají pomocí infrazvuků, které se nesou na vzdálenost několika desítek kilometrů. Umí se navzájem varovat před nebezpečím, mají vynikající paměť, jeden druhému pomáhají v nesnázích, mají zvláštní vztah ke kostem mrtvých slonů (nemají ovšem žádné sloní hřbitovy, jak se dříve věřilo) a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Jsou to velice zajímavá zvířata a nám zbývá jediné - zachránit je před vyhynutím dřív, než je dokážeme správně poznat a pochopit. Proč? Protože počet slonů v Africe byl v první polovině minulého století odhadován na 10 milionů kusů a dnes jich přežívá kolem 600 000 tisíc. Jsou to neuvěřitelná, přesto ale bohužel pravdivá čísla. Zdecimovali jsme nejen sloní populace, ale populace dalších stovek druhů zvířat ve velice krátké době. Zajímavé jsou i rozdíly mezi slonem africkým a indickým. U afrických slonů mají kly obě pohlaví. Od indického slona se liší v několika ohledech. Má jinou stavbu těla a tvar hlavy. Jeho chobot je více vrásčitý, má větší uši a konec chobotu má zakončen dvěma prstíky. Konečně se liší i počtem prstů na nohách. Slon africký má většinou na přední noze 4 a na zadní 3 prsty. Indický vpředu 5 a vzadu 4 prsty. 

Hyena skvrnitá (Crocuta crocuta)

je opět zvíře s několika nej. Je to největší šelma z čeledi hyenovitých. Má nejsilnější skus ze všech afrických savců - cca 450kg, jen pro zajímavost lev má cca 330kg. Díky síle svého skusu a také díky svým silným žaludečním šťávám, dokáže hyena strávit pro jiné šelmy nestravitelné části zvířecích těl, jako jsou například silné kosti, kůže atd. Hyena je předurčena k požírání mršin, ale umí si kořist ulovit i sama. Dříve se věřilo, že hyeny zabíjí kořist velice málo a příležitostně a byly tak považovány za mrchožrouty, opak je však pravdou. Hyena skvrnitá je ve skutečnosti vynikající lovec a vytrvalý běžec. Její srdce je 1x větší než srdce lva a za den se dokáže přesunout i o 100km. V některých oblastech si sama uloví více jak 50% svého jídelníčku. Hyena působí na mnohé lidi odpudivě nejen díky svému vzhledu, ale také proto, že svoji kořist v podstatě neumí zabít například jako kočkovité šelmy. Zabíjí většinou tak, že svoji kořist sežere za živa vytrháním vnitřností. Pro lidské oko je to určitě drsnější způsob, ale zvíře to má mnohem dřív za sebou, než když zabíjí lev, který bývá lidmi považován za skvělého lovce a zabijáka. Kočky si totiž u všeho dávají načas a může se stát, že kořist, kterou se nepodaří ihned usmrtit například zlomením vazu, zabíjí lev i několik desítek minut (bohužel ještě bez fotoaparátu jsem byl svědkem toho, kdy skupina 4 lvic zabíjela 75 minut buvola kaferského).

Kdežto hyeny, které vyrvou vnitřnosti z těla kořisti, tak zvířeti smrt podstatně urychlí. Hyeny žijí ve skupinách, kterým se říká klany. Tyto klany se skládají až ze sta členů. Samice jsou zhruba o 10-20% větší než samci. U hyen je obtížné u nich rozeznat pohlaví. Samice totiž mají zvýšenou hladinu testosteronu a mají výrazně vyvinutý klitoris, který připomíná i svojí velikostí samcův penis a je schopný erekce. Mláďata rod í i sociálně níž postavené samice. Odchov mláďat probíhá v doupatech, která většinou hyeny zaberou po jiných zvířatech a pak si je upraví. Po narození váží asi 1-1.5 kg. Mají otevřené oči a jsou velmi aktivní, rodí se i se zuby. Pokud se narodí sourozenci stejného pohlaví, tak ihned po narození bojují o lepší postavení (častěji samice) a jsou schopni jeden druhého zabít. Matka většinou nezasahuje. Předpokládá se, že toto soupeření nepřežije 25% mláďat. Hyeny mají pouze 4 prsty. Klan ovládá alfa samice a panuje v něm přísná hierarchie, což se nedá říct například o lvech.

Šakal čabrakový (Canis mesomelas)

je dalším zvířetem, které se rádo přiživí na mršinách. Je to psovitá šelma velikosti přibližně naší lišky a je to velký oportunista. Šakal čabrakový loví malé savce, ptáky a plazy. Požírá i hmyz, ale dokáže ulovit i mládě antilop.

Jeden z dvojice útočí na matku, aby ji odlákal od mláděte, a druhý se mládě snaží ulovit. Ne vždy se to ovšem povede a matka býložravce mívá občas navrch. Šakali žijí v párech. O mláďata se starají rodiče spolu někdy s dospívajícími mláďaty z předchozích vrhů.

Marabu (Leptoptilos crumeniferus)

je velký čáp s nápadným voletem na dlouhém, růžovošedém a téměř holém krku. Kožovitý vak může být dlouhý až 40 cm a je spojen s nosními otvory, díky tomu ho marabu může nafukovat. Jinak ho mívá nacpaný potravou. Čáp marabu je mrchožrout, aleje to také schopný lovec malých plazů a savců ale i ptáků. Rád požírá i hmyz. Bohužel v poslední době se stále častěji ve stovkách kusů shromažďuje kolem lidských smetišť, kde se živí veškerými odpadky.

I čápi marabu, tak mají možnost okusit „výdobytky“ naší konzumní společnosti a zřetetelně jim to nevadí. Marabu je vynikající letec, jeho až 3 metrové rozpětí křídel mu umožňuje využívat teplých vzdušných proudů k několika hodinovému plachtění, při kterém vyhlíží cokoliv k snědku. Je velice žravý a svým velkým zobákem dokáže od žrádla odehnat i velké druhy supů. Při přistávání vysunuje nohy kolmo k zemi a vypadá jak obrovské rogalo. 

Supové

(Sup kapucín-Necrosyrtes monachus, Sup africký-Gyps africanus, Sup kapský-Gyps coprotheres, Sup ušatý-Torgos tracheliotus)

jak je jejich zvykem, byli u mršiny jako první. K ožírání mršin jsou výjimečně vybaveni. Velký zobák umožňuje trhat maso a kůži. Dlouhý a holý krk zase supům slouží k tomu, aby mohli dosáhnout bez většího ušpinění hluboko do tělních dutin mrtvého zvířete. I když tito ptáci patří do řádu dravců, tak to nejsou žádní výjimeční lovci a většinou se živí mršinami nebo trusem jiných ptáků a šelem. Jen ve výjimečných případech jsou schopni něco ulovit a většinou se jedná o malé, nemocné nebo těžce zraněné zvíře anebo o malého plaza, kterého se jim podaří „omylem“ chytit. Viděl jsem, jak se několik supů snažilo žrát polomrtvé mládě impaly, ale neuměli je zabít. V porovnání například s orlem bojovným nemají skoro žádnou sílu v pařátech, ale mají větší sílu v zobáku, což se jim hodí právě při požírání mršin a trhání kůže. Malé druhy supů nemají takovou sílu v zobáku jako velké druhy a často musí čekat na přílet těchto větších kolegů, kteří silnými zobáky protrhnou kůži mrtvého zvířete a umožní jim tak přístup k měkkým tkáním. Někdy tak přežerou, že pak nedokážou vzlétnout. Lvi nežerou příliš staré mršiny.