Impala (Aepyceros melampus), běžná antilopa střední velikosti s nevšedními akrobatickými výkony, při kterých téměř létá vzduchem. Pro fotografa jedinečný okamžik, pro impalu zcela běžná denní činnost, při které se nijak zvlášť nenamáhá. Je k tomuto způsobu pohybu přímo zrozena.
 

"Létající" býložravci

Antilopa impala, většinou každý z nás už tyhle slova slyšel, ale jen málo z nás si dokáže přesně vybavit, jak tato antilopa vypadá a ještě menší počet lidí viděl tohle krásné zvíře v plné rychlosti a přirozeném pohybu. V podstatě se pro většinu lidí jedná o nezajímavé zvíře, ale pro člověka, který má rád přírodu anebo je fotograf, je impala velmi vhodným objektem. Tento druh středně velké antilopy má nádhernou a ladnou stavbu těla, které impale dává možnost dosahovat opravdu mimořádných fyzických výkonů. Impaly jsou na rozdíl od většiny jiných a přibližně stejně velkých antilop výjimečně nadané nejen k rychlému běhu, ale především k velice dlouhým a vysokým skokům.

Její tenké a dlouhé nohy jsou poháněny silnými a pružnými svaly především zadních končetin. Při mohutných a dlouhých skocích impala dokáže v určitém okamžiku mít přední i zadní nohy téměř v horizontální poloze. Její fyzická stavba a síla svalů jí umožňují skákat až 3 metry do výšky a 10 metrů do dálky. V zásobě má několik druhů těchto skoků, které přechází od hravých, při kterých se nepřestáváte divit, kde se v tak tenkých nohách bere taková odrazová síla, až k těm co mají zachraňovat život v případě útoku nějakého predátora. Takovéto výkony by málokdo čekal od zvířete této velikosti, které se navíc po většinu života projevuje jen poklidným spásáním různých druhů trav, přesto je pro impalu skok její druhou přirozeností. Různými druhy skoků dokáže vyjádřit svoji náladu a zvlášť mladí samci se takto rádi předvádějí. Každý milovník přírody, který uvidí tyto nádherné skoky připomínající létání, kdy antilopa dokáže ve vrcholu skoku jakoby zastavit, si přeje jedno, vidět tohle znovu.

Jak žijí impaly

Při cestování po afrických parcích a rezervacích na ni můžeme narazit prakticky kdekoli a v některých oblastech je běžně k vidění i mimo ně. Nepatří mezi silně ohrožené druhy a její stavy tak nejsou ve větší míře ovlivňovány ani lidmi. Místní lidé je sice občas loví, ale ani to nemá vliv na životaschopnost její populace. Impaly nejsou tak často vyhledávané ani mezi tzv. „lovci“ trofejí, protože se neřadí mezi zvířata, která jsou považována za nebezpečná a ani její rohy nepatří ve zvířecí říši k největším a tak na ni tito „lovci“ naštěstí zapomínají. Neměli by se totiž čím pochlubit a o tom je v podstatě celý tenhle „lov“. Fotografie samců jsou jedním z důkazů.


Impala žije nejčastěji v trnitých akáciových savanách a galeriových lesích. Obvykle v blízkosti vody, která je pro ni důležitá. Rozšířená je téměř po celé východní Africe směrem na jih až po JAR, menší skupiny najdeme i na západě Afriky v Namibii a Angole.

Impala (Aepyceros melampus) je vědci dělena až do 4 poddruhů, na Aepyceros m. melapmus, Aepyceros m. suara, Aepyceros m. rendilis a jako poslední Aepyceros m. petersi, který je pravděpodobně nejznámější a v česku známý jako impala černočelá.

Impala je štíhlá a rychlá antilopa, řadíme ji do řádu sudokopytníků, podřádu přežvýkavých. To zjednodušeně znamená, že její žaludek se skládá z několika částí a zvíře má tu výhodu, že může na pastvě rychle sežrat větší množství potravy, někde v klidu ji pak přežvykovat a omezit tak dobu po kterou se pase na nezbytné minimum. Má výrazně vyvinutý pohlavní dimorfismus.

Samci impal jsou větší a mají lyrovité rohy, které jsou vrubované a dlouhé téměř 1 metr. Srst je krátká a hladká a její zbarvení se pohybuje od pískově zlaté až po červenohnědou. Zvířata z různých lokalit mívají jiný odstín zbarvení srsti. Krk, hlava a hřbet jsou nejtmavší, na bocích má světlejší pruhy. Tmavě hnědé až černé pruhy jsou na stehnech, ocasu a špičkách uší. Má světlejší obličejovou masku než impala černočelá. Mezi rohy a čenichem má tmavý pruh, který není tak sytý jako u impaly černočelé a někdy dokonce chybí. Břicho je okrové až bílé.

Živí se spásáním různých druhů trav a bylin, okusuje i keře. Potřebuje pravidelně vodu a zdržuje se ráda v její blízkosti. Požírá i různé druhy semen a ovoce.

Impaly jsou aktivní většinou ve dne po rozbřesku a před setměním. Někdy se pasou i s jinými býložravci, ale jejich společnost přímo nevyhledávají. V období sucha se spojují do větších stád a zde je podle různých pozorování zajímavá další skutečnost. Jižní formy antilop se spojují do větších stád než východní populace, které jak se zdá, jsou i v období sucha více teritoriální. Žijí ve stádech 6 - 30 kusů zvířat. Mladí samci a neteritoriální samci tvoří mládenecké skupiny, které můžou mít i několik stovek zvířat. Teritoriální samec vyhání dospívající mladé samce ze svého stáda a hlídá si svoje samice, aby se náhodou někam nezatoulaly. Když se samice vzdálí je okamžitě připraven ji přivést zpátky jemným trkáním.

V době páření obsadí dospělí samci teritoria, která si hlídají. Označují si je pachovými žlázami, které mají umístěné na spodní části zadních nohou pod černými chomáčky chlupů. Samci mezi sebou o teritoria bojují. Při obraně svého teritoria používají řadu technik od řevu až po různé druhy postojů, kdy sokům naznačuje, že je ve výborné kondici a nemá cenu si s ním zahrávat. Těžká zranění při soubojích jsou vzácná.

Impalí školky

Po porodu se samice s mláďaty zdržují s ostatními samicemi mimo vlastní stádo a vytvářejí tzv. školky, ve kterých může být až 20 mláďat. Ke stádu se přidávají později. Mláďata jsou odstavena ve věku 4-5 měsíců. V jižní Africe se rodí většinou v listopadu a prosinci a ve východní Africe v průběhu celého roku. Samice rodí obvykle 1 mládě.

Na impalách mě mimo již zmíněné skoky zaujaly ještě další věci, které samozřejmě patří k jejich přirozenému chování.

Velice zajímavé pro pozorovatele zvířat jsou tzv. impalí školky. Tuto lidskou "vymoženost" tak můžeme spatřit i v přírodě a mnozí z nás jistě ani netušili, že zvířata něco takové využívají už tisíce let. Samice se po porodu spojují do skupin, ve kterých může být až 20 mláďat přibližně stejného věku, které hlídá jen několik samic a ostatní matky se tak můžou věnovat odpočinku nebo shánění potravy. Někdy jsou mláďata ponechána zcela o samotě a matky je přicházejí pouze krmit. Malé impalky jsou poslušné a ve „školce“ se rády zdržují. Tohle chování má ovšem i svoje nevýhody, a pokud na takovou skupinku narazí predátoři, obzvlášť lovící ve smečce, tak většinou zabijí víc mláďat najednou. Podle místních rangerů se to naštěstí často nestává a sám jsem neměl možnost tohle chování pozorovat. Navíc mláďata pár dní po porodu nevydávají žádný pach, protože nemají funkční pachové žlázy a tak je šance na přežití zase o něco vyšší. Malé impaly jsou už krátce po porodu schopné poměrně rychlého běhu a jejich rychlost a koordinovanost pohybů se každým dnem rychle zlepšuje.

S paviány na „věčné časy“ aneb impala jako kořist

Další a neméně zajímavé je soužití impal s paviány. Jako snad všechno na zemi má i tohle svoje výhody a nevýhody. I když je impala velice rychlá a umí skákat jako málokteré zvíře, stává se častou kořistí různých predátorů. Impaly jsou nejčastěji loveny lvy, psy hyenovými, gepardy a levharty a tak se jim při pastvě velice hodí zvíře, které za ně dává právě na tyto predátory pozor a které před touto nevítanou návštěvou dokáže hlasitě varovat. Právě takové zvíře je pavián. Ten je totiž těmito predátory také loven. Například padesáti i vícečlenná skupina paviánů pohybujících se po zemi i po stromech, znamená pro impaly desítky párů očí navíc a to se v každodenním boji o přežití v africké savaně hodí každému zvířeti. Paviáni si ale za tuto „ochranu“ vybírají krvavou daň. Čas od času totiž zabijí impalí mládě a doplní si tak svůj jídelníček o jeho masitou část. Celkově je ale tohle soužití výhodné pro obě zvířata. Mezi lovce impal patří ještě hyeny, krokodýli a také krajta písmenková.

Za impalou na safari

Jestli si plánujete dovolenou v některém z afrických parků a chcete využít služeb některého z mnoha operátorů, tak pamatujte na to, že impaly nejsou mezi řidiči a jinými turisty brány jako atraktivní zvířata. Jsou zvyklí je přehlížet a míjet. Mnohem lepší je vyrazit na safari na vlastní pěst, například s námi anebo jet se stejně „postiženým“ člověkem. Pokud Vás něco z jejich života zaujalo, tak se na safari musíte ozvat a vysvětlit šoférovi, že chcete impaly pozorovat a věřte, že se Vám to vyplatí, protože nejen jejich skoky jsou nezapomenutelné.