Ráj se jménem Ngorongoro aneb místo kde se zastavil čas. Na světě stále existuje místo, kde zvířata žijí tak, jako jejich divocí předkové.

Už jako malé dítě jsem snil o cestách po Africe. Sháněl jsem dostupné knihy o afrických zvířatech a sledoval v TV všechny dokumenty, kterých bylo v tu dobu z mého pohledu zatraceně málo. Díky knihám různých autorů, zejména ale B. Grzimka, D. Fossey, G. Schallera, J. Googall, I. Douglas-Hamiltona a pana Vágnera (zakladatele safari v ZOO ve Dvoře Králové, kterého jsem měl tu čest osobně znát), jsem se neustále utvrzoval v tom, že mezi první místa která v Africe navštívím, prostě musí patřit Ngorongoro a Serengeti. Shodou okolností se mně to vše splnilo. Ovšem po prvotním návalu radosti a štěstí jsem spadl opět na prašnou africkou zem. Zjistil jsem, že Afrika už není dávno to co bývala a že po té ryzí a opravdové divoké Africe, o které jsem jako malý sníval, už není ani stopy. Naše generace však má pořád ještě obrovské možnosti vidět něco z toho mála co zbylo. Naše děti a vnuci už to štěstí mít velice pravděpodobně nebudou.

Ráj se jmenuje Ngorongoro

Ráj všech zvířat na zemi. Už jste někdy přemýšleli, jestli takové místo na světě vůbec existuje? Pokud ano, tak jedním z těchto míst je nepochybně kráter Ngorongoro. Je to ve své podstatě vyhaslá sopka trčící spolu s několika dalšími kopci z okolních planin. Ngorongoro Crater je malé, ale překrásné území sopečného původu o rozloze 320km², které leží v jihovýchodní části chráněné oblasti Ngorongoro Conservation Area, od kterého je jen krůček ke světoznámému národnímu parku Serengeti. V kráteru najdeme různorodé ekosystémy počínaje hustým lesem přes jezera a močály, konče travnatými savanami. Na dně kráteru Ngorongoro jsou velká množství různých druhů zvířat a jejich koncentrace patří mezi nejvyšší na světě. Zároveň je to ráj na zemi i pro milovníky afrických zvířat, který ovšem často kazí spousty turistů vyhledávajících atraktivní zvířata. Vidět zde můžeme vzácné druhy zvířat jako je nosorožec dvourohý, serval a další. Zajímavostí je největší koncentrace lvů na světě. Z dalších šelem zde můžeme vidět šakaly, levharty, gepardy a hyeny. Na jezerech je možné vidět hrochy a spoustu druhů vodního ptactva včetně dravých ptáků. Z velkých savců jsou pozoruhodná stáda buvolů kaferských, zeber, ale i pakoní. Za zmínku zde určitě stojí ještě sloni, zvláště samci zde dosahují díky izolaci oblasti od lidského vlivu úctyhodných rozměrů. Jejich kly se stále řadí k jedněm z největších z celé sloní populace v Africe i díky tomu, že se zde dožívají vysokého věku a můžou tak v poklidu zestárnout. Kráter je místo kde se zastavil čas a pokud si dokážete odmyslet auta s turisty, tak uvidíte Afriku tak, jak ji vídávali naši předkové i s její původní tváří a krásou. Na okraji kráteru je pomník M. a B. Grzimkových, kteří věnovali svoje životy Africe a ochraně afrických zvířat.

Páření v ráji

Při první návštěvě tohoto parku jsem měl to štěstí, že jsem mohl nafotit páření zeber Böhmových. Zebra je jedno ze zvířat, které je pro Afriku typické a které zná i člověk, co se o zvířata nezajímá. Zebry jsou i v dnešní době stále zabíjeny kvůli své výrazně zbarvené kůži, kterou si někteří z nás vystavují doma jako dekoraci a považují to za ozdobu. Zebry jsou také jedny z nejnápadnějších zvířat africké savany nejen díky svému zbarvení, ale i díky své hlučnosti. Každý jedinec má specifické pruhování a nenajdou se dva jedinci, kteří by měli stejné pruhování. Pruhování zeber se lidem sice zdá být nápadné, ale zebry dokáže v křovinaté buši velice dobře ochránit. Černobílé pruhy totiž spolu s horkým vlnícím se vzduchem narušují obrys zvířete. Zebry umí být k jiným býložravcům nesnášenlivé. Na vlastní oči jsem viděl, jak zebry ukopaly k smrti mládě pakoně a vodušky. 

Zebra Böhmova (Equus quagga boehmi)

Zebry jsou nepřežvýkavé, patří do řádu lichokopytníků (Perissodactyla) a dělí se na 3 druhy. Na zebru stepní, zebru horskou a zebru Grévyho. Zebra stepní a horská vytváří několik poddruhů a jedním z nich je zebra Böhmova (Equus quagga boehmi).
Najdeme ji ostrůvkovitě rozšířenou na savanách a v křovinatých oblastech východní Afriky směrem na jih až po severní část Zimbabwe.
Zebra Böhmova má široké černé pruhy na bílém podkladu, které končí až na břiše a je to nejmenší poddruh zebry stepní. Pruhování je výrazné i na nohou a dosahuje až ke kopytům.

Některé populace tohoto poddruhu můžou mít hnědé mezipruhy umístěné mezi černými pásy.
Žijí ve stádech čítajících 6-20 jedinců kde vedoucím zvířetem je samec, ale veškeré denní činnosti má na starosti vůdčí klisna, která si udržuje odstup od podřízených klisen. Klisna vede skupinu při denních přesunech a za ní následují ostatní samice podle svého postavení a jako poslední jde obvykle hřebec. Tyto rodinné skupiny jsou obvykle stálé. Klisny zůstávají v rodných skupinách po celý život. Hřebec brání svoji rodnou skupinu před jinými hřebci a také predátory, kopáním a kousáním. Svým kopnutím může zabít i lva. Je prokázáno, že zebry pomáhají svým druhům v nesnázích. Při pastvě na sebe zvířata neustále volají a ujišťují se, že jsou v dosahu. Nejméně jedno zvíře je vždy ve střehu. Zebry se často pasou společně s pakoni a je to ku prospěchu obou druhů. Rodinné skupinky se mohou spojit do obrovských stád.

Zebra Böhmova spásá různé druhy i velmi tvrdých trav, které jiná zvířata nespásají. Samozřejmě ale preferuje čerstvou trávu po deštích. Potřebují pravidelně vodu.

Hřebci si své klisny hlídají a nedovolují jiným samcům páření s vlastními klisnami. Většinou se rodí 1 hříbě, které se už za 5-15 minut po porodu postaví na vlastní nohy. Březost trvá v průměru 365 dní. Hříbě po narození váží kolem 30 kg a je odstaveno kolem 1 roku. Matka několik dní po porodu brání mláděti ve styku s ostatními členy rodného stáda a mládě si v této době zafixuje jedinečné pruhování své matky a podle něj ji pak rozpoznává od ostatních jedinců ve stádě. Mladí hřebci rodnou skupinu opouštějí a vytváří mládenecká stáda. Mladé klisny většinou zůstávají ve stádě, dokud nejsou „uneseny“ nepříbuzným mladým hřebcem.

 
Tělesné rozměry - výška v kohoutku 120-130cm, hmotnost 280-300kg, délka těla 2,2-2.8m 

Fotografování zvířat, jak na to?

Při čtení většiny článků o focení v Africe se musím usmívat. Nebudu popisovat jak je fotografování a cestování po Africe nebezpečné a zároveň ze sebe nebudu dělat neohroženého hrdinu, který „těžce odolával nebezpečným“ africkým zvířatům, která jsou přece za každým rohem a která mají určitě jediný úmysl – sežrat nebo zabít autora podobných článků.

Ve skutečnosti zvířata v naprosté většině případů nemají o člověka jako potravu anebo o „nepřítele“ zájem a člověk je jimi napaden pouze ve výjimečných případech a to ještě většinou svojí vlastní chybou. Navíc se návštěvník pohybuje přes den v relativně bezpečném autě a málokdo z návštěvníků safari jezdí pouze s jedním autem. Většinou jezdí minimálně 2 a více aut, což je také doporučeno hlavně do vzdálených oblastí, které navštěvuji nyní.

Začal jsem vyhledávat místa bez turistů a stojí to opravdu za to. Když se rozhodnete noc strávit přímo v divočině například ve stanovém kempu, tak se také nejedná až na výjimky o žádné hrdinství. Některé kempy bývají hlídány strážci. Jiné jsou oplocené, i když v některých případech velice chatrným plotem, který je zvířaty místy zbořen. Ovšem pouze v ojedinělých případech se v nich ocitnete sami a většinou je zde s Vámi i několik desítek dalších stanů a tak není „nebezpečí “ až tak velké.

Riskantní je nechávat potraviny a v podstatě jakékoli věcí vydávající nějaký pach ve stanu anebo v jeho blízkosti. V tomto případě se riziko nechtěného setkání se zvířaty stává reálnější. Celkově Vám ale větší nebezpečí hrozí doma. Máte mnohem větší šanci, že Vás někdo nabourá autem anebo okrade kapsář, než že by Vás napadlo v Africe nějaké zvíře.

Jak tedy fotit v rezervacích a parcích v Africe? Velice jednoduše. Tohle téma by si zasloužilo samostatný článek, protože je ve zkratce nemožné popsat důležité detaily. Pokud se nacházíte v parku, kde je velká hustota zvěře a turistů, jako například právě v kráteru Ngorongoro, tak jsou zvířata na auta s tím divným tvorem, který na ně vystrkuje ze všech možných úhlů divné lesklé předměty, většinou zvyklá do té míry, že jsou k těmto podivným kombinacím v podstatě imunní a nevšímavá. Není problém se k některým zvířatům dostat na dosah ruky a ve většině případů byste ani neriskovali její ztrátu.

Prostě v těchto typech parků je v drtivé většině případů obtížnější nastavit správně expozici na fotoaparátu, než zvíře vyfotit a větší boj tak svedete s nastavováním přístroje, než se zvířaty. Tahle jednoduchost ovšem končí tam, kde začínají auta jiných turistů a tak je v mnoha případech obtížné mít v záběru zvíře místo auta s turisty. Jakmile ale chcete vyfotit zvíře v nějaké konkrétní situaci, focení se stává jako všude jinde obtížnějším a časově náročným.

Jinak je zde mnohem jednodušší vyfotit třeba lva, než doma sýkorku. Při focení zeber je důležité si pohlídat expozici a vyvarovat se silného světla právě kvůli kontrastnímu černobílému zbarvení. V jiných parcích nebo rezervacích, které jsou pro focení mnohem vhodnější je ale situace hodně odlišná ve všech aspektech.

Jestli chcete zažít na vlastní kůži mrazení, když se kolem Vás projde slon anebo chcete pocítit silné vibrace v hrudníku, které doprovázejí lví řev, neváhejte a navštivte Afriku. Budete tak mít šanci vidět zbytky africké divočiny předtím, než se úplně rozpadnou.